S odhodláním tento nedostatek změnit jsem pilně projížděla nejrůznější „nárazovky“ na internetu, počítala záchodová prkýnka na inventurách, zubila se na promo akcích a psala slohové práce zoufalým spolužákům ze střední.
Jedna z obzvláště nudných akcí byla benefice Prazdroj lidem. Světoznámý pivovar rozdával finanční dary organizacím v kraji, aby podpořil jeho rozvoj a kulturu. Několikatisícové částky si odnášely projekty hřišť, obnova krajiny a jiné, zajisté záslužné projekty. Mě však v tom zástupu glorifikovaných zaujaly dvě ženy- nevýrazné šedé myšky a v naprosto příšerných dlouhých sukních. Přebíraly peníze na organizaci, jenž se snaží vyplňovat volný čas sociálně znevýhodněným dětem. Ihned po skončení akce, po níž následoval raut, sebraly tyto osoby své prastaré kabelky a kmitaly poslušně na tramvaj. Na 10 centimetrových podpatcích, vyzbrojena profesionálním úsměvem, jsem zkrátka nechápala, jak může být někdo takhle mimo, natož pak vštěpovat nějaké „zásady“ budoucí naději našeho národa.
Příští měsíc to bude to rok, co vedu svojí „skupinku“ předškolních dětí.
Každý čtvrtek chodím na Malešickou 4 vyučovat výtvarnou výchovu a po stanovených 3 hodinách trávím čas s dětmi, pro které si ještě nepřišli rodiče (což se stává docela často). Nikdy jsem neměla důvěru k podobným organizacím, ale svých 9 svěřenců miluju. Haničku, jejíž rodiče se rozvádějí a ani jeden jí nechce. Jarouška Lásku, který „miluje punk“ a Barušku, která miluje Jarouška. Nesmím zapomenout na vychytralého Honzíka s Marťasem , a ani na Robertka, který dost často přijde do školky v pyžamu nebo v bačkůrkách. Všichni dokážou bezelstně podvádět při „Želvích závodech“ a zlobí se nad Člověče, nezlob se stejně, jako všechny malé děti. Na výtvarnou činnost s mými malými svěřenci, abych si brala skafandr. Musím se obrnit trpělivostí, abych přežila „repetendu“, oblíbenou spikleneckou hru. Už vím, že na větu:„znáš ten vtip, jak debil řekne co?“ nesmím říct už víckrát co. Držím se, abych přečkala mdloby, když se Hanička vytasí se „srandovní“ písničkou na školkovou akademii ve stylu „Old Shutterhand ve vaně, honí kundu Ribaně". Mám co dělat, když ke Dni matek vyrábíme marcipán, a oni půlku dávky kolektivně snědí a ze zbytků maminkám vymodelují neurčitou kouloplacku, myš, „Kurta Kobejna“ a třikrát „pldel“.
Přes veškeré zapření chovat se rozumně, s nadhledem a nepouštět si ty malé citové vyděrače k tělu, jsem se na závěrečné akademii dojala. Budou mi o prázdninách chybět. Naučila jsem se „neslyšet“ pokradmo utroušené věty, že „máma přijde později, protože má doma pána“ a bez nadsázky musím říct, že v každém dítěti, přestože nemají od začátku dobře rozdané karty, dřímá talent nebo osobnost.
Na dráhu dobrovolnice jsem se vydala možná z ješitnosti vnést mezi ty dámy s divným oblečením a sestřihem trochu svěží vítr. Zjistila jsem však, že učit bych se měla spíš já od nich. Co se týče mého rozpočtu, stále počítám prkýnka a blýskání na lepší časy asi jen tak nebude. Nicméně jisté obohacení mi Plzeň přinesla- ani nevíte jak.
PS: nezapomeňte, že když si budete kousat nehty, vyroste vám v břiše ruka.. jo a taky by vás neměla ovládnout bručóza, na to bacha…
Pěkný den! :)
